Jen šmouha po nebi /
Ivan Binar
- Vyd. 1.
- Praha : Torst, 2013
- 212 s. ; 20 cm
Byla to opravdu krásná modrá plachetnice s jazzbandem na palubě, sen, nebo jen oblačná šmouha po nebi, co kdysi viděl malý Toník na obloze? Zestárlý Antonín vzpomíná na situace, v nichž se v jeho životě loď zjevovala - a na celý život, jak odplul Vypravěč Antonín Bartoš se vrátil z cizích krajů, do nichž byl životem zahnán, zpět do vsi kdesi v sudetském cípu Slezska, kam byl po válce "přihnán" s dalšími lidmi, kteří byli "vylosováni jako nepátelé lidu", aby zabydlili město, z něhož byli vyhnáni Němci.. Nyní si zde nechal postavit dům a během rozpukajícího jara v něm vzpomíná a vypráví přitoulané zrzavé kočce Mňau. Vzpomínky na poválečné rabování "domobranných gard", na postupné zabydlování a zalidňování, na dobu, kdy se "přihnanci" museli osvědčit nebo být "vyloučeni". Kočka trpělivě naslouchá vzpomínkám na lidi přizpůsobivé měnícím se poměrům, na osoby, procházející příběhem jako zosobněné zlo i na pevné charaktery, na lásku - neopětovanou, sdílenou i ztracenou, na útěk "přes dráty" , na život v Itálii. Vzpomínky se vypravěči proplétají se sny z doby emigrace i současnosti. Ve snech se vracejí situace ze života zkarikované nebo hrůzně zvětšené a zprohýbané, - ostatně celý příběh je více hořce poetickou hyperbolou osudů autora i této země, než jen pamětmi vypravěče, který na konci příběhu konečně dostává místo na palubě vzdušné plachetnice